7. den Vltava I

7. den Vltava I

Můj milý deníčku,

včera u ohně mi na dnešek slíbili něco moc pěkného. Co to asi bude?

Dneska bude krásný, jasný a teplý den. Vezmu si ty růžové bikiny, aby si užil i zadák.

Už jsem mu několikrát dala najevo, že se mi líbí, ale on nic.

Zachytila jsem informaci, že prý řidič Pavel skvěle zaparkoval v kempu Vltava v Zátoni. Tomu nerozumím, ale říkal to můj zadák, tak to musí být pravda.

A už plujeme. Je teploučko, sluníčko svítí a hřeje. Sundám si tričko a… Zadák nic. Háček to má blbý, nevidí na svého zadáka.

Dnes máme 6 jezů, říkal Čenda v autobusu. Prý to bude hezké. Je teplo, nechám si jen plavky, i když mě kohout za šlajsnou pocáká. První jez je ve Větřní. Napadlo mě: papírna. Šlajsna je prý nejdelší na českých řekách. Třeba, až ji sjedeme, mi zadák řekne, že jsem dobrá. Nic. To je kopyto. Jak to mám udělat? Ach jo.

Jez U Papouščí Skály se musí přenášet, zprava. Ale to jedno, protože zadák šel pomáhat jiným lodím a mě samotnou nechal držet loď. Proč je tak ochotný a pracovitý u jiných?

Za jezem U Papouščí skály, v kempu v Novém Spolí, budeme svačit. Třeba si sedne vedle mě. Nesedl, řešil s klukama nějaké nesmysly. Je teplo, pořád mám jen plavky.

Po svačině jsme se přiblížili k dalšímu jezu. Říkali mu Rechle. Nevím co to je, ale nikdo se nezeptal, tak se zeptám zadáka. Tak prý je to krytý dřevěný most, říkal Luďa. Tak se svého zadáka zase nezeptám. To je pech.

Rechle jsme sjeli excelentně, říkal Buřt a můj zadák s ním souhlasil, tak jsem s ním taky souhlasila. Všiml si mě, pochválil moje přitažení. Úplně nevím co to je, jen jsem tak máchla pádlem, ale dmu se pýchou. Mé sebevědomí zvedla ještě babička stojící na břehu, očividně vysloužilá vodačka, která za námi volala: „Máte velmi šikovné děti.“ Její volání zaniklo v hučení jezu a bušení plastových lodí jelimanů, kteří se jeden za druhým obraceli dnem vzhůru dole pod šlajsnou. Jsme fakt dost dobří.

A je tu Lyra. Chodím do hudebky a tak vím, že je to hudební nástroj drnkací. Tato Lyra s hudebním nástrojem nemá nic společného. Zlověstně hučí a za dobu čekání nad jezem se všichni cizí vodáci udělali. Asi jelimani. Bojím se, ale zadák to neví. Nesmí se to dozvědět. Najednou se zezadu ozvalo: Jedeme! Zatím není nic vidět, ale hučení vody sílí. Otočím se a jeho odhodlaný výraz v obličeji říká, že není cesty zpět.

Bojím, bojím.

Příď lodi padá do jazyka a loď zrychlí. Doufám, že i s mým zadákem. Neodvážím se otočit. Přede mnou se objeví vodní stěna. To není možné, voda přece nemůže udělat stěnu. Napadlo mě tsunami. Uvědomila jsem si, co všechno může proběhnout hlavou v jedné vteřině. Špice lodi mizí ve zpěněné vodě. Uvědomila jsem si, že mám jen plavky. Vodní rána a mé tělo naráží do vodní stěny.

Plavky!

Mám plavky?

Uf, mám.

Loď máme plnou vody, zadák huláká jak na lesy a já se přidávám. Sjeli jsme to, čert vem zadáka. Zavolal na mě, nastavil pádlo a dali jsme si placáka. Možná, že s ním přece jen něco bude. Po Lyře je jez u Mrázkova mlýna, slabý odvar, proto zadák ani nehuláká. Ale už mě bere na vědomí. Dali jsme si druhého placáka.

Na jezu u Jelení lávky měl přijet Neptun, a taky že přijel. Je to jako vždycky: bahno, hnusný nápoj, plácání, vedoucí se baví. To nemusím, ale někteří se na to těší.

Najednou zvláštní povel. Jedeme zpátky k Mrázkovu mlýnu. Proč se máme dřít proti proudu? Už chápu – sestavili jsme vor z našich lodí, doprostřed si sedla muzika. Čenda (kytara), Buřt ml. (kytara), Kačka (ukulele) a Ondra (melodika). A my všichni ostatní zpíváme. Asi se mi to líbí. Vlastně se mi to líbí moc. Jen musím pevně držet další lodě. Lidi na břehu se zastavují a fotí. Jedeme k jezu.

K jezu?!!!!

Blázni bázniví!

Mám plány se svým zadákem a oni nás chtějí zabít. První lodě sklopily přídě do šlajsny, vor zrychlil a muzika stále hrála jako na Titanicu. Háci na voru – Hanča a Evička – se pro záběr celým tělem vyklánějí z lodi. Umí to, opravdu to umí. A já se to taky jednoho dne naučím. Trochu už to umím, říkal přece zadák. Dojíždíme do konce poslední etapy. Plácnutí se zadákem, už nám to jde.

Poslední vystoupení z lodi. Nechce se mi. Zasnila jsem se, jak by to bylo hezké plout se zadákem dál a dál…

UÁÁÁÁÁÁ!

Převrhli nás! Proč? Tak krásně jsem si snila! Ale prý se to tak dělá. Je pořád teplo, všichni cákají, hulákají a převrací další a další lodě. Tak se přidávám, cákám, výskám, převracím. Se zadákem. Je to moc hezké.

Jedeme do kempu na oběd, večer ti zas napíšu. Zkusím si večer u ohně sednout vedle něho.

A teď zase my.

Naše slečna si u ohně večer k jejímu zadákovi nesedla, poněvadž začalo pršet hned, jak se děti vrátily od rybníka. Ale to už měly za sebou velice plodný odpolední klid, ve kterém vymyslely příběhy ryb, které namalovaly pár dnů zpátky, a že opravdu popustily uzdu své kreativitě a fantazii můžete zjistit třeba z přečtení textu písně od týmu červených:

Čenda to je ryba jako žádná jiná

celý program vymyslí, vymyslí.

Pak tu máme Buřta, pro všechny je hrozba,

ale zle to nemyslí, nemyslí.

Kdo, co jsou tam kuchaři, ti mají

Chutí dost, chutí dost.

Na talíř je dají, pak ti je předají,

Dokud nemáš jídla dost, jídla dost.

Na táboře vodáků neztratíš se zadáku, v nesnázích se háček zachrání

Nikdo se nenudí, Kačka nám hry vymyslí, Ondra s Buřtem jí to domyslí.

Když se ti něco stane, Ivan hned zasáhne, všechny rány ošetří, ošetří.

Luďa se na všechny usměje a pak dobře poradí, poradí.

A tam dole v podstaní Suťa s Pavlem dovádí, Pavel pro nás rychle ujíždí.

Zítra dojedeme v 16 hodin.

Fotogalerie