PT I. turnus 6. den

PT I. turnus 6. den

Není čas. Pořád není čas, čím to je, že není čas? Už to víme, Lužnice neteče, ale má to i své výhody. Když to neteče, můžeme udělat noční splutí.

Kdo nezkusí, neví.

To se ve středu ve 22:00 přesvědčí 36 dětí, aby byly hodinu úplně potichu. Že to nejde? No, moc ne, ale jak začala hrát muzika, ponton ztichl.

Ale to předbíhám. Nejdříve musíme sestavit lodě do voru. Není to jen tak, vezmeme papír a kreslíme plány. Nejdříve buňka pro hudbu. Musí být uprostřed, hudba má v rukou hudební nástroje a nemůže pádlovat. Teď motory. Čtyři nejsilnější z nás do rohů pontonu. A teď světlo. Zjistili jsme, že měsíc je v novu. Nic nebude vidět, i když je jasná noc a hvězdičky to nezachrání. Máme 8 loučí, palivo i sirky. Louče mají na starosti zodpovědní porceláni. Devět děleno čtyřmi – to nevychází! Nevadí, bude loď navíc! To bude blbě vypadat! V noci to nikdo neuvidí. Ale pak je to odfláknuté!... Cink! A je to. Vyšlo to. Vor je na papíře navržen. Teď jen zrealizovat. To má na starosti Broňa. Nikdo se neodvažuje mu do toho mluvit. Je to přece jen zodpovědnost. A najednou je živý i neživý materiál propojen na řece. Je naprosté ticho. Světlo hvězdičkám kazí jen polohovky velkého letadla. Na klidné hladině, kterou sotva zvlní záběry silných motorů se odráží plamínky loučí.

Drnk, brnk brnk… Do ticha se ozvaly zvuky banja. Tiše se přidala kytara a ukulele. A zatím vším téměř 36 dětských hlásků. Nádhera. Tolik práce a za patnáct minut je po všem. Stálo to vůbec za to? Ano, stálo. Zůstává v nás krása, kterou neumíme popsat. Vor se tiše sune tmavou vodou, zpívá pro nezapomenutelný zážitek pro posádku a pro radost vodáků na břehu.

Usínáme a v uších nám zní poslední píseň Milanova.

Břink, břink, břink,,,

Buší odporně hliníkové lžíce do hliníkového ešusu. E-šušu.

A už zase není čas. Vstávat umýt hlavu zvenku i zevnitř, nachystat se na vodu a hajdy do busu. Dnes jedeme nejdivočejší část našeho putování – Nežárku z Jemčiny do Hamru. Už se na tu divočinu těšíme. Na vodu jsme se v Jemčině dostali z pastviny, na kterou vjel Pavel s autobusem s vlekem jako kovboj. Spustili jsme lodě na vodu a kupodivu na první pohled jsme zjistili, kterým směrem teče voda a kterým směrem máme jet. Cesta příjemně ubíhala, tu a tam se objevil nevelký stupínek, až se nám do cesty postavil vysoký jez Metel. Po svačině na jezu jezová sprcha a hurá do cíle. Na dojezdu autobusem nás opět probudily tóny Santa Moniky. Gulášová polévka, kuřecí řízek a šťouchané brambory nás definitivně dorazily. Máme, ale ještě další povinnosti. Musím běžet. Máme výřad Broňka, Milana a Petra…